Jít z Česka do Dánska není vůbec ťežké. Právě končím střední školu, rozčílený, kolik malocenných informací můj mozek musí pojmout, abych prošel tou veleslavnou zkouškou dospělosti. Učitelé taktizují a vyptávají se na jaké to školy jsme podali své přihlášky. Školy? Děkuji, ale 13 let mi stačilo!
Míjím školní nástěnku vyzdobenou tisíci reklam od autoškol po kurz čehokoli a zahraniční studium. Cože? Dobrá nadávat umí každý, možná by bylo načase otevřít si oči. Ráz na ráz od prvního e-mailu po podání přihlášky, až po mou opožděnou schůzku se zástupci dánských škol v Praze. Překvapení je, že i přesto je někdo ochotný mě vyslechnout. Lámanou angličtinou pod vlivem stresu, touhy a nevybavenosti vyprodukuji pár vět a po krátké době odcházím s neblahým pocitem.
Ten se rozplyne jako pára z fajfky tvého dědy, když obdržím zprávu o přijetí. Tohle není možné, šťěstí vystřídá deprese z nedostatku vzdělání a reflektování mé úrovně všeho. Vzdávám to! Po škole jsem neúspěšně začal podnikat a bylo na čase vypadnout. Odjel jsem do Manchesteru v Anglii. Znalosti ze školy mi byli stejně užitečné jako rybářský prut na souši a přesně tak jsem se cítil.
Peníze sotva na měsíc, dům plný kluků z východů, kteří myli nadobí a byli vděčný. A doprdele, nikomu nerozumím. Lámání, možná tak bych nazval fázi života. Deru se od kořenů s touho dosáhnout koruny a každá větev se láme. Lámu od leštění příborů v resturaci až po trénování nových zaměstnanců. Větve už moc nepraskají a já se už docela udržím. Je třeba zmitet. Výš na tenhle strom už nechci!
S ročním opožděním, ano asi jsem opožděný, přiletám do Dánska. Znova od kořenů drát se výš. Jenže tyhle kořeny jsou ještě o něco dražší a jazyku už nerozumím ani náznakem. Moje finanční výbava opět nebyla na dýl než měsíc, můj zadek musí hodně rychle na větve jinak můžu pod hlínu! Všechny úřadu se protahují a mé chyby stojí krom času cenné danské koruny. Není na co čekat beru první práci, kerá se mi dostane pod ruku. Rozhazuju letáky s nízkou mzdou, nulovými výhodami, ale mám práci a přežiju další měsíc. Vylepšuju své životopisy i komunikaci s potencionálními zaměstnancemi a chodím do boje. Hadry dělaj člověka, oháknutý jako majtel Tivoli a v kapse pár děravých korun.
Překvapení přichází s prvním trailshiftem na baru v centru. Z radoby šviháka je regulerní moták a je jasné, že tohle i po mém barmanském kurzu není má parketa. K mému čirému udivení mě majtel kontaktuje a já mu opět s opožděním odpovídám. Asi jsem mu padl do oka. Nabízí mi skvělou práci u jeho bratra v Indické restauraci. Beru cokoli, než mrznout na ulici a zvonit po zvoncích s ušmudlanou reklmamou. A tady bych skončil protože tady, se vše okolo peněz začlo lámat pozitivně. Píšu právě o nich protože školy jsou vážně skvělé a už hodně z mých studentských krajanů o nich psalo až dost.
Přeju hodně štěstí všem v budoucím hledání a snad Vás mé útrapy povzbudí k vašemu osobnímu úspěchu!
Dominik